Zéland vás buď zocelí nebo rozdělí, říká pár žijící na cestách

Kdo chce odletět, ten většinou „googlí“ a pak se ztratí v záplavě informací.Teď se neztratí! 

Když jsem přemýšlel nad úvodním rozhovorem s lidmi, kteří vycestovali, měl jsem jasno.

O tom, že napíšu o páru, který se všeho vzdal, však tak jasné nebylo.

Psala se zima 2016, kdy jsme se poprvé potkali na snídani týmu, který zajišťoval marketingovou akci pro jednu velkou automobilku. Společně jsme se potkali na snídani a přišlo mi, že nebudeme mít nikdy nic společného. Nakonec mi došlo, že tomu bude naopak a díky za to! Díky za to, že jsem tenkrát překecal promotérku, aby mě na tu akci vzala.

Slovo dalo slovo a naše přátelství vyrostlo až na tu nejvyšší metu. 

Když jsem se loni rozhodl odjet do Londýna, finišoval se jejich odlet na Nový Zéland.

Teď jsem rád, že tento milý a upřímný pár, který oslavuje společné čtyři roky, přijal mou pozvánku k rozhovoru, který by měl pomoci lidem, kteří na Zéland míří a neví prozatím, co je čeká a na co se připravit.

Tak přeji hezké čtení, protože, když už rozhovor, tak ať si z toho odnesete co nejvíce!

Šájo a Honzíku, chcete něco říct? Je spousta lidí, co dokáží odjet do Anglie nebo Německa. Už to je zásadní krok. Ale málo těch, kteří dokáží odjet na druhou půlku zeměkoule. Máte za to můj obdiv.

Nejtěžší na tom všem je podle mě ten začátek. Ten prvotní moment, kdy si člověk řekne, že chce změnu. Protože je to právě ta změna, která hodně lidí tak děsí. Mají strach z nejistoty a tak radši zůstávají na stejném místě. To je podle mě chyba. A jak říkáš, obdiv si zaslouží kdokoliv, kdo má tu odvahu na to vycestovat za hranice Česka. Je ale pravda, že my jsme si vybrali destinaci, která je snad nejdál od domova. Má to svoje výhody i nevýhody. Mezi ty negativní stránky patří například to, že když se ti stýská, za rodinou a kamarády, se jen tak na otočku nepodíváš. Musíš to vydržet.

Byl bych moc rád, kdyby tento rozhovor pomohl lidem jako jste vy, zorientovat se a udělat si obrázek o tom, jak se na Zéland dostat, žít a dostat z něj to nejlepší. Když to ale vezmu od začátku, kdo s tím nápadem přišel a jak moc reálné bylo to, že odletíte?

Tak s nápadem jsem přišla nejspíš já, protože už od střední školy se mi v hlavě rýsoval plán, že odcestuji a poznám svět. (Směje se) No a po dokončení vysoký školy jsem začala nenápadně vyzvídat i u Honzíka, jak se na takovou budoucnost dívá. K mému překvapení a štěstí zároveň, nebyl proti a nápad se mu líbil. Nutno podotknout, že on měl rozhodování mnohem těžší, protože pracoval přes šest let pro jednu firmu, měl něco vybudováno a tak tu musím ještě jednou zmínit, že jsem vážně ráda, že do toho šel se mnou. Naše šance odletět byla tak 50:50 protože pro ČR se každý rok v březnu otevírá takzvaná kvóta, která čítá 1 200 volných míst. Což je pořád lepší jak Slovensko, to má pouhopouhých 100 míst! Je to formou kdo dřív přijde, ten dřív mele. Hodně nám v začátku pomohli Czechkiwis. Český pár, který už několik let působí na Novém Zélandu. Na jejich internetových stránkách jsme nalezli všechny potřebné informace včetně formuláře, který při žádosti o víza vyplňujete. Takže se v podstatě na všechno můžete připravit dopředu. A co ti budu povídat, byly to nervy. Honzovi se podařilo proklikat do konce asi po hodině a mně po dvou. Známe spousty páru, kde to například vyšlo jenom jednomu. Ale i tady existuje šance. Po udělení víza totiž máte rok na odcestování, takže můžete počkat do dalšího roku a váš partner může zkusit znovu zažádat. Nebo to risknout a jeden z vás odjet na turistická víza a o Working Holiday zažádat až ze Zélandu. Procentuální šance jsou dost vysoké.

Roys Peak

Šarlot, ty jsi studovala a začala psát články pro Primu. Jak se na to tvářili tam? Honzo, ty jsi zase budoval kariéru v jedné společnosti. Co já vím, dohodli jste na tom, že na určitou dobu můžeš vyjet. Je to tak? Stále na Tebe čekají?

Šarlot : Ano, je pravda, že jsem tam pracovala něco málo přes rok na poloviční úvazek. Hrozně jsem si té možnosti práce vážila a nechtěla jsem to jen tak zahodit. Proto jsem si začala pohrávat s myšlenkou, pracovní poměr nepřerušit a psát dál i ze Zélandu. Ono ostatně to byl můj další sen, mít práci, kterou budu moct dělat odkudkoliv na světě. Proto jsem sebrala veškerou odvahu a zeptala se, k mému překvapení s tím souhlasili a tak dál dělám, co mě baví a k tomu ještě stíhám trhat jablka, uklízet, nebo třeba dojit krávy. (Směje se)

Honza : Je to tak, dali mi možnost neplacené dovolené na 6 měsíců, což se mi původně zdálo dostačující. Nicméně znáš to sám, cestovaní je tak trochu závislost. Jakmile ochutnáš, chceš víc. A jestli na mě stále čekají? To budu vědět až se vrátíme do Čech. (Směje se)

Když se dostaneme na samotná víza, tak jak se víza jmenují, jak dlouho platí a jak to bylo ve vašem případě? Kolik víza stojí? Byl to stres, než vám to potvrdili?

Víza se jmenují Working Holiday a jsou určeny pro lidi ve věku od 18 do 35 let. Udělují se na dobu jednoho roku, ale je tu ještě jedna možnost, jak zůstat o tři měsíce déle. Když totiž pracujete 3 měsíce v sezónních pracích a podporujete jím tak export a ekonomiku, dovolí vám zažádat o prodloužení. V celkovém součtu tak můžete legálně pracovat a cestovat po dobu 15 měsíců.

Vízový poplatek není nic strašného. Nepamatuji si to přesně, ale myslím, že to bylo něco kolem 3 tisíc korun na osobu. Tento poplatek je samozřejmě nevratný, takže i když vám víza neudělí, peníze vám nevrátí. K tomu, abyste víza dostali, musíte splňovat určitá pravidla. Mezi to patří například to, že nesmíte mít děti a musíte mít na účtu dostatek peněz na zpáteční letenku a pokrytí počátečních nákladů na život. Na stránkách imigračního se udává minimum 4 200 NZD, což je nějakých 60 tisíc korun.

Vy jste začali v Aucklandu. To jste šli hned do práce? Čí byl nápad koupit auto a být v něm? Kolik takové auto stojí a co v něm najdeme? Jak žití vypadá? Sen spousty lidí. Povězte!

Ano, naše cesta začala na severním ostrově v Aucklandu. Tohle město je v porovnání se zbytkem Zélandu naprosto odlišné. Je to velké, rušné a moderní město. Tady jsme zůstali 14 dní, tohle je doba vhodná na vyřízení všech důležitých věcí. Musíte si vytvořit bankovní účet, IRD číslo (číslo daňového poplatníka chcete-li) a taky koupit auto. Bez něj si totiž na Zélandu neškrtnete. Autobusové spojení funguje pouze mezi většími městy a já si to dost dobře nedovedu představit. Pokud si to tady chcete užít na maximum, rozhodně s koupí auta neváhejte. Ceny za auta jsou překvapivě nižší než u nás. Benzín stojí skoro stejně. Důležitá informace pro cestovatele je, že na Zélandu se auta rozdělují na normální a takzvaná self-contained. To jsou auta, ve kterých můžete legálně přespávat zadarmo v kempech, kterých je tu opravdu dost. Na to, abyste splnili požadavky pro self-contained vozidlo, musíte mít v autě postel, záchod a barely na pitnou a odpadní vodu. Car fair jsou trhy, kde se prodávají auta. Bez problémů tady seženete už takhle upravené vozítko, takže stačí jen zaplatit, nasednout a jet. Ušetříte spousty peněz za ubytování a navíc je to opravdový dobrodružství, na který jen tak nezapomenete. Představte si, že každý den snídáte na jiném místě. Koukáte na moře, ale i na zasněžené vrcholky hor. Jestli je něco, v čem je takhle země krásná, tak je to rozmanitost a nedotknutelnost panenské přírody. Zéland je totiž z více jak 80 procent neobydlený, takže pokud si chcete odpočinout z ruchu velkoměsta nebo prostě jen od lidí, je to správná volba.

První prací bylo sklízení jablek. Prý je to jedna z nejhorších prací. Jak jste se k tomu dostali? Komu tuto práci nedoporučujete?

Bylo to krušný. Fyzicky náročná a navíc nudná práce. Představ si, že 8 hodin denně jen trháš jablka ze stromu. Po týdnu si ale tělo zvykne, to se nám ostatně potvrdilo u všech prací, který jsme tu vyzkoušeli. Tělo se dokáže neuvěřitelně přizpůsobit. Jablka jsme dělali jednak kvůli tomu, že jsme chtěli mít později možnost, prodloužit si víza, ale taky kvůli tomu, že tohle je opravdová konfrontace s Novým Zélandem. Myslím, že by si to měl zkusit každý, kdo sem přijede.

Můžu pracovat i někde jinde jako úplný nováček v této zemi? Co byste mi doporučili?  

Můžeš pracovat kdekoliv. Největší šance jsou ale v zemědělství. Můžeš trhat jablka, jahody, pracovat na vinici, ale taky trhat třešně. Každé ovoce má sezónu v jiném měsíci, takže se vyplatí sledovat, co se zrovna sklízí. Jednoznačně doporučujeme třešně. Zéland je vyváží do Japonska, kde se jedna kulička třešně prodává v přepočtu asi za 30 korun! Jedna kulička! Takže si představ, kolik si tam člověk dokáže vydělat, když je šikovný.

Jak jsou práce na Zélandu placené?  Kolik je vlastně minimální mzda na Zélandu? Většinou tady dostanete minimální mzdu. I ta je ale v porovnání s Českem lepší jak průměrný plat u nás. Smutný fakt. Momentálně je hodinová “minimálka” 16,5 NZD, což je nějakých 240 korun. Můžete být ale šťastlivec a chytit nějakou mnohem lépe placenou práci. Jako jsou třeba ty třešně.

Během dovolené na Bali v roce 2018

V Praze je draze! Jak je to na Zélandu?

Upřímně? Spousty lidí říká, že je to tady drahý. Nám to ale tak nepřijde. Jasně, je to tu trošku dražší, ale v porovnání s platem bych řekla, že je to pořád mnohem mnohem lepší než u nás. Za týdenní nákup jídla pro dva tu zaplatíme v přepočtu 2 tisíce korun. Přes zimu jsme bydleli v baráčku, který jsme sdíleli ještě s jednou holčinou a za pokoj jsme platili měsíčně cca 18 tisíc korun. Když to zobecním, tak v Praze si člověk vydělá tak maximálně na poplacení poplatků, jídla a něco málo mu zbyde. Tady si člověk všechno zaplatí a zbyde mu ještě víc jak půlka výplaty.

Je něco, co jste na Zélandu našli a co v Praze nemáme?

Naopak. Spíš tady mi chybí například kultura, krásná architektura a trošku toho života. Zéland je nádherná země, ale Praha je pro mě srdcová záležitost.

Jak se chovají zdejší lidé a v čem jsou jiní?

Co se týče lidí, tak ty jsou tu mnohem milejší a ochotnější než u nás. Ale taky záleží. Myslím si, že to je tím, že jich tu není tolik. Není tu takový stres jako ve městě. Co se nám tu třeba hrozně líbí, je to, že nás například několik našich šéfů pozvalo k sobě domů na večeři. Nebo nás vzalo rybařit. Dokonce se nám stalo to, že když byli Vánoce, tak se nás úplně cizí člověk zeptal na to, jestli máme kde být a řekl nám, že jsme srdečně vítání u něj doma. Umíte si představit, že by vám tohle řekl někdo u nás?

Pokud jim řeknete, že jste z České republiky. Jak se na to tváří? Ví kde to je?

Někdo ví, někdo zase ne. Potkali jsme pár lidí, kteří navštívili Prahu třeba v době komunismu. Jeden pán nám vyprávěl třeba to, že měli průvodce a ten jim zakazoval chodit na nevyhrazená místa. Trochu mi to připomnělo situaci v Severní Koreji. Děsivé, že něco takového existovalo i u nás. Obecně tu ale mají Čechy moc rádi. Mají pověst pracovitých a milých lidí.

Co vám žití na Zélandu dalo a vzalo? O co jste reálně přišli a v čem je ten největší přínos?

Dalo nám to určitě větší rozhled, osamostatnění, zlepšení našich jazykových znalostí a v neposlední řadě poznání spousty zajímavých lidí a míst. Nedá se úplně říct, že by mi to něco vzalo. Spíš bych jen zmínila, že je určitě těžké být tak dlouho odloučen od rodiny a kamarádů. Tohle je to hlavní, co mi chybí a proč už se tak těším domů. Myslím, že svůj čas už jsem tady využila na maximum a teď je doba se posunout zase někam dál. To Honza to ještě tak necítí a proto tu zůstane ještě o měsíc a půl déle, aby využil naše prodloužená víza.

Jste teď bohatí? Mluvíte plynule anglicky? Nebo je to něco nehmotného, co si přivezete jednou domů?

Hrozně se ztotožňuji s výrokem, že “Cestování je jediná věc, kterou si koupíš a ona tě učiní bohatším,” tak to prostě je. Naše generace má obrovskou výhodu v tom, že může cestovat, poznávat a užívat si života na maximum. V tom vidím obrovský rozdíl třeba oproti našim rodičům. Přišla by mi škoda tuhle příležitost nevyužít. Angličtina se určitě u nás obou dost zlepšila, ale pořád si nepřipadám, že mluvím nějak skvěle. Myslím, že je ještě hodně co zlepšovat. 🙂

Kelingking Beach na Bali, ostrov Nusa Penida

Vy říkáte, že žijete v kufru a autě. Taky jste spolu nepřetržitě. Když jsme byli společně na Bali, mluvili jste o tom.  Je to opravdu výzva, že?

Cestování vám ukáže. Musíte spolu řešit spoustu nenadálých situací, na které vás dopředu nikdo nepřipraví. Je to stres. Poznáte se z trochu jiné stránky a buď vás to posílí a zocelí nebo rozdělí. Spoustu kamarádů, ale i páru se takhle rozešlo. Je to ale určitě přínosné, protože alespoň dřív poznáte, jestli máte tvořit společnou budoucnost.

Hodně cestujete, vlastně když jsme se viděli poprvé, přijeli jste z Thajska, kde jste byli měsíc. V té době jsem nikdy nevyjel podobným způsobem a pamatuji si na večer, kdy jsme se sešli v pokoji a Honzík nám to vyprávěl a mě to hrozně zajímalo. Kde jste už byli a co je pro vás absolutní top?

Cestujeme hodně především i díky práci tady. Za tenhle rok jsme byli čtrnáct dní na Bali a měsíc na Havaji. Myslím, že z ČR bychom se jen stěží podívali na dvě exotické dovolené za rok. Když žiješ s jedním kufrem a jsi pořád na cestách, uvědomíš si, kolik zbytečností v životě vlastně máš. Utrácíš za nepotřebný věci, místo toho, aby sis třeba ušetřil peníze na dovolenou. Žijeme hrozně povrchní život a to je škoda. Byli jsme spolu třeba v Chorvatsku, Německu, Thajsku, Bali a Havaji. Absolutní top pro nás byla asi Havaj. Nádherný pláže, opravdu jako z filmů. Ale šílené ceny za všechno. Opravdu předražený ráj na zemi. Bali je u mě asi na druhém místě, za nízké ceny si tam žijete jako král a místa tam jsou také přenádherná. Bohužel se tam ale stále více setkáváš s plastovým odpadem na plážích, to víš sám. Je to smutný odraz reality. A já upřímně doufám, že se tenhle stále se zhoršující problém zlepší. Může k tomu přispět každý z nás.

Mount Haleakalā, nejvyšší bod na Maui, Havaj

Kdo vás sleduje, tak asi ví, že jste si ale prošli i situacemi, kterým já říkám „emoční koktejl“. Kde jste si z něho nejvíc napili a co se stalo?

Nejhorší situace pro nás byla asi po návratu z Bali. Nechali jsme klíče od auta, auto a i naše veškeré osobní věci včetně mých zásob inzulínu na celý rok u jednoho kamaráda naší kamarádky. Když jsme se vrátili, zjistili jsme, že kluka zavřeli do vězení. Neměl spolubydlící, nemohli jsme zjistit majitele domu a policie nám v tomhle nebyla schopná pomoct. Zažili jsme opravdovou bezmoc a strach. Protože já jsem musela v celkem kritickém stavu do nemocnice, aby mi doktor předepsal inzulíny a jen za jednu návštěvu jsem zaplatila asi 10 tisíc korun. Snažili jsme se vše řešit přes ambasádu a obraceli jsme se na ty nejvýše postavené osoby, nikdo nám však nebyl schopný pomoct a poradit. Nakonec jsme situaci vzali do svých rukou a zavolali zámečníka, aby dveře otevřel. Jen díky tomu jsem se dostala ke svým lékům. Tohle byla smutná skutečnost. Občas si prostě musíte poradit sami, protože vám i v nejtěžší situaci nikdo pomocnou ruku nepodá.

Teď jste na Zélandu. Až se vrátíte, víte co budete dělat? Jakým způsobem se promítne do vašeho života v Čechách to, že jste se jednoho dne rozhodli vyjet. Co si přivezete s sebou?

Je hrozně těžké na tuhle otázku odpovědět, protože jestli něco neumíme, tak plánovat. (Směje se) Vždycky se to prostě nějak vyvine. Co si přivezeme s sebou? Určitě touhu cestovat. Myslím, že jakmile jednou přičuchnete, nemůžete přestat. Na světě je toho tolik, co stojí za to vidět. Naše představa je ale taková, že bychom chtěli pár měsíců pobýt doma. Užít si přátel a rodiny a pak by se nám hrozně líbila Austrálie. Tak drž palce a třeba si příště budeme povídat zase na tohle téma.

Co doporučujete lidem, kteří váhají s vycestováním?

Vím, že to zní lehce, ale zahoďte všechny pochybnosti za hlavu. Vždycky tady bude “co by kdyby”, ale když to nezkusíte, nikdy nezjistíte. Využijte možnosti, které nám doba nabízí. Pokud jste mladí a nemáte ještě žádné závazky, teď je ta pravá doba zkusit to. Objevit a poznat. Jednou budete mít co vyprávět svým vnoučatům a v paměti vám zůstanou zážitky, na které nikdy v životě nezapomenete. Ano, musíte se připravit na to, že nebudete nějakou dobu budovat kariéru a budete často dělat podřadné práce, ale myslím, že ten výsledek za to stojí. Tedy alespoň podle nás… Tady u nás vám nic neuteče. 🙂

Chceš sledovat cestu tohoto milého páru?

Tak je sleduj na Instagramu!

Šája & Honza

Sleduj také jejich facebookovou stránku!

Líbil se Ti článek a víš, že by se někomu mohl hodit?

Tak ho sdílej!