Na palubě si nemůžeš dovolit chybovost, odhaluje Veronika Klesnilová

O letectví, o lidech v něm a také o lidech zajímavých, avšak občas i zcela neznámých.
O tom bude nový seriál „Ranvej“, který vás bude, doufám, bavit!

Studovala v Americe, poté pracovala ve významné roli v jedné dopravní firmě. Role letušky v ní dřímala již dříve, aby to nakonec po letech zkusila a odstartovala svou životní etapu u jedné z největších společností Dálného východu.

Etapu, která změnila úplně vše, počínaje poznáváním krás naší planety, konče těžkými časovými posuny a permanentní samotou.

Do seriálu „Ranvej“ přijala pozvání milá a ambiciózní letuška Veronika Klesnilová, autorka knižního bestselleru Veronika v Dubaji.

Permanentní samota. Fungování organismu na povel leteckých plánů. Časové posuny. Oslabená imunita nebo nespavost. To jsou nejčastější faktory, se kterými se musí posádky vyrovnávat. Veroniko, stojí to za to? Přebíjí to stále ta vášeň jako na začátku?

Vášeň a touha po poznání je ve mně naštěstí pořád. Už sice není tak silná jako na začátku, ale probouzí se ve mně s každou novou destinací. Je to jistá forma adrenalinu. Kdyby nebyla vášeň, nemohla bych tuhle práci dělat dlouhodobě.

Verčo, když začneme úplně od začátku, je létání pro tak prestižní firmu otázkou cti nebo je to jen závod o to, kdo toho kolik uvidí a kolik si vydělá? Zmiňuji to proto, protože jsou na vás kladeny velké požadavky a už jen samotný zácvik je křest ohněm. Ale potřebný. Cítíš se pyšně, když máš na sobě ten slavný klobouček a výborný make-up?

Samozřejmě je to fajn pocit, když jdeš letištní halou a lidé se za tebou otáčejí právě proto, že jsi tvář prestižní společnosti. Zájemců o „práci snů“ je mnoho, a proto budu vždy vděčná za to, že jsem dostala tuhle příležitost.

Dříve jsem to brala tak, že nevím, jestli se do dané destinace ještě někdy dostanu, takže jsem se snažila toho vidět a zažít opravdu co nejvíc. Ale člověk si postupem času uvědomí, že opravdu nemůže vidět všechno. A že musí i odpočívat a poslouchat vlastní tělo, obzvlášť při téhle práci.

Co jsem se tak dočetl, trénink byl dlouhý a intenzivní. Hodně učení, všechno v angličtině. Pomáhaly jste si s kamarádkou Mint. Jak zvládat krizové situace, příznaky nemocí nebo jak si poradit s agresivním pasažérem. Upřímně, bylo toho dost. Po té teorii přišla praxe. Co děláš vyloženě nerada a co si naopak patřičně užíváš na palubě letadla?

Vždycky si užívám, když mám na palubě Čechy! Anebo děti. Pokaždé se snažím udělat alespoň pár lidem ten let speciální. Nic to nestojí a mám za to, že někteří na své zážitky z letu vzpomínají i hodně dlouho poté.

Méně si pak užívám tzv. otočky, kdy člověk v dané destinaci nezůstává, ale letí hned zpátky do Dubaje. Je spousta takových destinací, které bych ráda viděla, ale bohužel se do nich v rámci práce nepodívám.

Které to jsou? Pokud jsou to jen otočky, jedná se o krátké lety. Můžeš tam letět o svém volnu, že?

Jsou to destinace většinou do čtyř hodin doletové vzdálenosti z Dubaje, takže například Saúdská Arábie, Pákistán, Jordánsko, spousta destinací v Indii jsou otočky. O svém volnu můžeš vycestovat kamkoli. Je to paradox, ale člověk tady využívá volna především k tomu, aby se dostal domů.

Když se vrátím k tréninku, můžeš nám prozradit, jaké je procento lidí, kteří odejdou sami během úvodního sedmi týdenního zácviku nebo zkrátka nezvládnou testy napodruhé a musejí se s Dubají nedobrovolně rozloučit?

Určitě se vždy najde pár lidí, kteří se rozhodnou to zabalit ještě během tréninku, ale je to spíš tím, že zjistí, že ta práce pro ně nebude to pravé, že to dělat nechtějí.

Společnost do svých lidí investuje čas i peníze, takže jsou všichni maximálně nápomocní a snaží se o to, aby to všichni zvládli. Navíc člověka to dění kolem tak nějak vyhecuje, učí se totiž úplně všichni a pořád. Což samozřejmě nic nemění na tom, že člověk musí makat a nemůže se na to vykašlat. Ostatní věci jdou prostě v tu chvíli stranou. Je to jedna velká nalejvárna.

Když jsem pracoval jako trenér kontaktního centra v jedné velké loterijní společnosti v Česku, neustále jsem bojoval s averzí operátorů vůči testům ve školícím středisku. V Londýně jsem v jedné společnosti během tréninku zjistil, že se testy dělají denně, třeba i dvakrát nebo třikrát. Proč se proti tomu stavíme na zadní? Setkala ses s odporem nebo negací tvých kolegů z celého světa taky?

Tady se s tím tak nějak počítá. Jdeš do toho s tím, že víš, co tě čeká, že je to všechno nové a že toho bude spousta. A člověk to znát musí, jedná se o životy lidí na palubě, pokud dojde k nouzové situaci nebo má někdo zdravotní problém. Tohle prostě nejde obejít, ať už se to naučit chceš nebo ne. Myslím, že lidé, kteří tady jsou, významnost tréninku chápou.

Nyní jsi letuškou a žiješ sen desítek tisíců lidí. Každého, kdo do toho chce jít, samozřejmě zajímá, co Ti Dubaj reálně vzala. To, co Ti dává se dočteme všude a je toho obecně plný Instagram, kterému já říkám „třpytivá hladina, která má na dně hřbitov ryb“. Prozradíš nám, s čím se pere úplně normální holka, kterou ty, jistě jsi?

Je to permanentní jet lag, únava, která se za jeden den nedá jen tak „dospat“. Spoustu lidí bolí záda, kolena, je to fyzicky i psychicky náročná práce.

A pak je to samota, pokud nemá člověk rodinu a zázemí v Dubaji. Pro většinu lidí je to v tomhle ohledu dost náročné.

Přiznám se, že létat pro jednu z největších společností na světě byl vždy můj sen. Možná u něj zůstane, to sám nevím. S obdivem jsem koukal na video o tom, jak to u vás funguje. Krásný servis, péče o cestující, nádherná letadla. Je to absolutní špička. Avšak realita, například se servisem, může být i jiná, nechci ale odhalovat obsah z knihy. Jak dlouho se člověk dokáže v tomto koloběhu udržet?

Většina lidí v téhle práci vydrží tři až čtyři roky. Pokud tady nechceš budovat kariéru a v Dubaji nechceš žít napořád, za ty tři, čtyři roky v podstatě obletíš svět. A proto je tady většina z nás, kvůli cestování.

A jak už jsem nastínila, je to také náročným režimem a tím, že jsi daleko od rodiny. Málokdo se se steskem po domově dokáže vypořádat dlouhodobě. Zvládat se to dá, pokud člověk často létá domů.

Organizace výcviku, který trval 7 týdnů, byla perfektní. Jaká byla tolerance při prvních letech, co se týče chybovosti. Letenky nejsou nejlevnější, synonymem společnosti je luxus a krása. Jak to vlastně chodí?

Na palubě si ale nemůžeš dovolit „chybovost“. Ty věci prostě musíš znát, když jdeš do praxe. Proto se tady klade takový důraz na samotný trénink a upřímně tomu úplně rozumím. Jak říkáš, cestující očekávají jistý standard, servis na určité úrovni. Když kupuješ letenky, spoléháš na renomé značky.

Multi-kulti, jak se říká. To je něco, s čím se musí člověk v cizině srovnat. Pokud uvedu příklad, fotbalová Sparta měla 12 národností a v kabině to skřípalo. O tom, že Ty ses s tím vyrovnala a máš ráda výzvy, netřeba hovořit. Co Tě ale překvapilo ve vztahu s kolegy a co Tě naopak obohatilo?

Obohacuje mě ten kontakt s lidmi. Ať už s posádkou, nebo pasažéry. Tady se člověk každý den dozví něco nového. Každý z nás má svůj příběh, svoji vizi, cíl, sen. Je zajímavé a inspirativní to poslouchat.

Překvapení jako takových člověk zažije spoustu, když začne létat. Rozdílné národnosti mají prostě rozdílné přístupy, a na některé věci, pokud jsi v konkrétní zemi nežil, prostě jako Evropan zvyklý nejsi, takže tě to na začátku překvapí. Nicméně postupem času si zvykneš.

Pro vaši společnost létá až 20 tisíc letušek a stevardů. Můžeš nám poodhalit, kolik je mezi vámi například Čechů? Pracuje se Ti s nimi dobře nebo naopak preferuješ zahraniční kolegy?

Čechů tady pár stovek bude. Vždycky je fajn, když letíš s někým, kdo mluví tvým rodným jazykem, jste si od začátku tak nějak „blíž“. Ale práce pouze se zahraničními kolegy mi vůbec nevadí, právě naopak. Ráda komunikuju v angličtině a dozvídám se kulturní rozdíly.

Můžeš nám prozradit Tvoje největší „faux pas“?

Tohle se mi stalo docela nedávno, když jsem přicházela na hotel, s kufrem a po nočním letu. Snažila jsem se otevřít dveře svého hotelového pokoje, nicméně mi nefungovala karta. To se občas stane, takže lomcuju klikou, strkám kartu tam a zpátky, až mi otevře cizí chlap v županu. Přes veškerou únavu mi to pořád nedocházelo, takže jsem na něj jen vytřeštila oči a zeptala se, co si přeje. Až když se začal smát a oznámil mi, že jsem tady asi špatně, mi docvaklo, že tohle číslo pokoje jsem měla na předchozím layoveru.

Ať chceme nebo ne, práce stevarda je dnes, díky nízkonákladovému létání, brána jako práce „číšníka v oblacích“. Nesouhlasím s tím. Není to jen o servisu. Je to něco, s čím ses setkala? Popřípadě, uráží Tě to?

Osobně jsem se s tím nesetkala. Jednou se mě ale na letu do Brazílie, což je skoro čtrnáct hodin, jeden cestující zeptal, jestli hned letíme zpátky do Dubaje. Do dnešního dne nevím, jestli si dělal legraci, nebo to myslel vážně.

Spousta lidí si prostě jen neuvědomí, že za tím úsměvem je vstávání ve tři ráno, náročný let a mnoha hodinová směna.

SLEDUJ ZA HUBIČKU PLANETOU TAKY NA INSTAGRAMU

Já vím, že v rámci vaší profese se dbá na vzhled. Musíte ale pečovat i o vnitřek. Údajně jste měli školení o tom, jak správně jíst. Měli byste splňovat hodnoty BMI. Realita je však taková, že času na vaření je málo. Jak jsi na tom Ty? Jak ostatní?

Máme tady spoustu seminářů, kterých se můžeme zúčastnit, třeba právě o tom, jak správně a zdravě jíst. V téhle práci se pravidelný režim udržuje velmi těžko. Abych byla upřímná, na vaření mi moc času nezbývá a vařit jen pro sebe mě nebaví, takže se docela odbývám. Vynahrazuji si to pak na layoverech, kde se snažím jíst hodně ovoce a zeleniny a dbát na to, abych jedla zdravě a pravidelně. Myslím, že to takhle podobně máme všichni.

Musím se zeptat. Jak jsme na tom my Češi směrem do Dubaje na dovolenou? Chováme se slušně v letadlech? Imponuje Ti jejich přítomnost nebo se snažíš maskovat to, že jsi Češka?

Češi si ten let většinou užívají. Pražské lety jsou vyhlášené tím, že se na nich člověk nezastaví. Bohužel mi Prahu moc nedávají, zatím jsem ji letěla pouze dvakrát, ale vždycky to byl strašně fajn let. Možná právě proto, že jsem Česka a letím domů, vyzařuju pozitivní energii, ten let si užívám a cestující to vycítí, takže mi vlastně ani nevadí, že jsem v jednom kole. Češi si vždycky rádi popovídají, když vidí Češku, o tom žádná.

Organizace na palubě, striktní pravidla. Malinko prozradím, že se mi nelíbilo, že rozdávání dek vám všem bere spoustu času. Musí vás to hrozně všechny zdržovat. To samé podávání pití a jídla. Přišlo mi, že se to děje ještě před startem nebo jen v případech, kdy čekáte na start a lidi jsou nervózní a mají žízeň? Když se vám něco nelíbí, nechá vás společnost mluvit do zaběhlých procesů? Vy jste na palubě, ne management.

Co se týče dek, ty nerozdáváme, ale pouze sbíráme před přistáním. Samotný servis, což je podávání jídla a nápojů, je klasická součást mojí práce, takže to tak i beru. Probíhá během letu, třeba i několikrát, záleží na tom, jak je samotný let dlouhý.

Pokud se nám něco nelíbí, máme možnost se k tomu vyjádřit. A musím říct, že díky soudržnosti posádky se nám v některých důležitých věcech povedlo dosáhnout pozitivních změn, což je hrozně fajn.

Je Indie destinací, do které se nerado létá? Co je absolutní strop mezi posádkou? O co je boj a jak si vede Praha?

Praha je poslední dobou snad jedna z nejpopulárnějších evropských destinací! Asi právě proto na ni nemám štěstí, žádá si o ni strašně moc lidí z posádky. Indie moc populární není, to je pravda. Převážně to asi bude z důvodu, že je většina letů pouze na otočku a Indové jsou velmi specifičtí pasažéři, o čemž se můžete dočíst v knize.

Mezi nejpopulárnější destinace patří určitě Brazílie, konkrétně Rio de Janeiro, Florida nebo celkově Japonsko.

Verčo, proč se děje fakt, že piloti většinou nechodí nikam s posádkou během layoverů?

Mám za to, že už toho mají nalétáno tolik, že většinu míst už viděli a také mají rádi svůj klid. Zpravidla jsou věkově starší než posádka, navíc jsou to ve většině případů tátové od rodin, takže rádi tráví layovery jiným způsobem.

Na palubě vašich letadel je několik tříd, od ekonomické, přes business, až po první třídu. O tom, že se povýšení většinou děje po dvou nebo třech letech jsi mluvila několikrát. Je mezi vámi nějaký rozdíl, mám na mysli rozdíl v chování. Ohrnuje letuška z business třídy nos nad letuškou z třídy ekonomické? Přeci jen, všude je jistá hierarchie a různé platové ohodnocení.

Je pravdou, že spolu ani moc nepřicházíme do kontaktu. Každý má na starosti svou kabinu a s posádkou ze své třídy se seznámíš nejvíc, plánuješ, co společně podniknete na layoveru, vidíš, s kým si sedneš a s kým zas tak moc ne.

Takže je to spíš tím, že k tomu bližšímu seznámení člověk nemá moc příležitostí. Občas se stane, že je celé letadlo jedna skvělá parta. Ale to je víceméně o jednotlivých lidech, ne o tom, kdo je v jaké třídě.

Co Tě v Dubaji baví a co Tě vyloženě štve? Okouká se Dubaj? Mám několik přátel, kteří z Dubaje po třech nebo čtyřech letech odešli. Já sám jí mám rád jako turista.

Dubaj je jako turistická destinace na pár dní parádní, v tom s tebou naprosto souhlasím. To víš, že se okouká, už pro mě není tak výjimečná, je to teď místo, kde žiju. I když své kouzlo má pro mě pořád, což si uvědomím pokaždé, když mě někdo navštíví a já mám zase na chvíli možnost stát se „turistou“. Baví mě na ní ta rozmanitost kultur, dá se tu zažít snad úplně všechno. Ale chybí mi tu příroda, jen tak na procházku do lesa si tady prostě nezajdeš.

Veroniko, jakmile přijde čas, kdy se bude blížit Tvůj konec na palubě letadel, víš již dnes, co bys ráda dělala?

Upřímně si aktuálně moc nedovedu představit, že bych seděla osm hodin denně v kanceláři.

Psaní mě baví a naplňuje a snad mi i docela jde, takže tohle je jedna z možných cest.

Bavilo by mě dělat například v médiích, myslím, že po téhle mezinárodní zkušenosti budu muset dělat nějakou kreativní a tvůrčí práci, kde se budu moct realizovat.

Na závěr bych rád uvedl, že mě knížka opravdu bavila a ti, kteří jsou zvědaví, jak to vlastně v takové společnosti chodí a co tomu předchází, by si měli knížku koupit. Kde ji mohou zakoupit, a i já se ze zvědavosti zeptám, chystáš druhý díl? Byli bychom všichni velmi rádi.

Moc mě těší, že tě knížka bavila. Celkově jsem za ten velký zájem o ni neuvěřitelně vděčná. Co se týče druhého dílu, chodí mi na něj spousta dotazů, takže je to ve fázi přemýšlení. Knížku si můžete koupit v každém knihkupectví a budu moc ráda, když mi dáte vědět, jak se vám líbila, ať už na mých facebookových stránkách Veronika in Dubai – letuška nebo na blogu veronikaindubai.com.

Verčo, upřímně Ti chci moc poděkovat za komunikaci s Tebou a věřím, že se rozhovor fanouškům Hubičky líbil, a že si nemohli přát lepšího hosta na úvod, než jsi právě Ty.

Vzkázala bys ráda něco svým možná budoucím kolegyním a kolegům?

Já moc děkuju za rozhovor, také doufám, že se čtenářům líbil a svým budoucím kolegům a kolegyním chci popřát hodně úspěchů u výběrového řízení, hladké proplutí tréninkem a uvidíme se na palubě!